Informujeme

Kamery na pracovišti

Kamery na pracovišti se nejčastěji řeší ve chvíli, kdy firmě mizí věci ze skladu, opakují se škody na majetku, nebo dojde ke konfliktu se zákazníkem a zaměstnavatel potřebuje mít k dispozici objektivní podklad. Snadno se ale přehlédne, že kamerový systém není jen „technické“ opatření – je to zásah do soukromí osob, který je zpravidla spojen se zpracováním osobních údajů. Proto musí nastavení kamer obstát jak podle zákoníku práce, tak i podle předpisů ochrany osobních údajů (zejména nařízení GDPR). Pokud se firma rozhodne pro kamery na pracovišti jen preventivně „aby byl klid“ nebo je chce používat hlavně jako nástroj na dohled nad výkonem zaměstnanců, obvykle se tím dostává za hranu obecně přijatelného.

Zákoník práce je v tomto směru poměrně jasný. Zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu vyplývajícího ze zvláštní povahy činnosti narušovat soukromí zaměstnanců otevřeným ani skrytým sledováním. Pokud takový důvod existuje, musí zaměstnance dopředu a srozumitelně informovat, v jakém rozsahu kontrola probíhá a jaké prostředky k tomu používá. Z praxe je důležité hlavně to, že pouhá „ochrana majetku“ sama o sobě ještě neznamená automatické oprávnění zavést plošný kamerový dohled. Kontrolní orgány typicky zkoumají, jestli je kamera skutečně nutná, nebo jestli by stejný cíl nešel splnit šetrněji, třeba lepším zabezpečením přístupu, režimovými opatřeními, změnou organizace práce nebo běžným dohledem vedoucích.

Když zaměstnavatel uvažuje, zda jsou kamery na pracovišti obhajitelné, vyplatí se položit si pár jednoduchých otázek: Co přesně potřebujeme chránit? Kde reálně hrozí problém? A potřebujeme opravdu záběr na lidi, nebo stačí mířit jen na rizikové místo (vstup do skladu, prostor pokladny, vjezd do areálu)? Evropská doporučení k videodohledu připomínají, že kamera nemá být „výchozí řešení“, pokud lze cíle dosáhnout jinak. Klíčem je tedy nejdříve zvážit méně invazivní varianty, a teprve pak případně zvolit cílené, ale omezené kamerové pokrytí.

Vedle pracovního práva je druhou rovinou oblast ochrany osobních údajů, protože záznam zpravidla umožňuje identifikovat konkrétní osoby. Jakmile kamera zachycuje osoby, je potřeba pro to mít právní důvod (tzv. právní titul). V praxi se typicky nepracuje s explicitním souhlasem a nejčastěji se tak zaměstnavatelé opírají o zákonnou výjimku v podobě tzv. oprávněného zájmu. To je ale legitimní pouze tehdy, když umí vysvětlit, proč je kamera nezbytná a proč práva zaměstnanců na soukromí nepřevažují nad tímto oprávněným zájmem. S tím souvisí i stručné písemné odůvodnění (tzv. balanční test), kde bude jasně řečeno, jaký je účel použití kamer, proč nestačí jiné prostředky a jak jste dopady do soukromí omezili. Praktické je zaměřit se na dvě věci, které se kontrolují nejčastěji, a to informování a doba uchování záznamu.

Nestačí prostá cedulka s nápisem „prostor je monitorován“ – zaměstnanci (a obecně lidé v záběru) musí dostat srozumitelnou informaci, kdo systém provozuje, proč, na jakém základě, jak dlouho se záznam uchovává a kdo k němu může. A co se týče uchování, typickou chybou je nastavení např. na „třicet dní, protože to uložiště snese“. Metodika Úřadu pro ochranu osobních údajů naopak míří k tomu, aby byla retence krátká (často do 72 hodin) a delší doba dávala smysl jen tam, kde to umíte konkrétně odůvodnit, například kvůli víkendům, svátkům nebo nepravidelnému provozu.

Ještě citlivější je skryté sledování. Evropský soud pro lidská práva sice připustil, že v mimořádných situacích (například při konkrétním podezření na závažné krádeže) může mít skrytá kamera své místo, ale klíčové je vždy omezení zásahu: krátká doba, úzký záběr, omezený okruh lidí, kteří záznam vidí, a jasný důvod. V českých podmínkách se navíc i tady pořád vracíte k § 316 zákoníku práce – výjimka má být opravdu výjimkou, ne pohodlným standardem.

Shrnutí je jednoduché: kamery na pracovišti nejsou zakázané, ale musí být nastavené tak, aby dávaly smysl a nebyly „větší než problém“, který mají řešit. Čím konkrétnější účel, čím menší záběr, čím kratší uchování a čím lepší transparentnost vůči zaměstnancům, tím menší riziko pro pochybení. A pokud někdo ve firmě otevřeně říká, že chce kamery hlavně proto, aby bylo vidět, kdo jak pracuje, je to obvykle signál, že je potřeba celý záměr přehodnotit.

Mgr. Denis Ferenc